...

V dobách, kdy člověk byl míň než pes,
žil hrabě co krutý srdce měl.
V lesích, kde jeho psi hnali zvěř
prodal svou čest, své svědomí.

Óóó Morano....

Království za koně a za sluhu pes,
do močálů nás svádí.
Vinu mou ať určí kněz,
Morana po krvi touží.

Óóó Morano....

Byl jsem kluk, co neuměl se nikdy rvát.
Byl jsem kluk co pěstím uhýbal.
Byl jsem kluk, kterej nakonec tu ránu dostal.
Byl jsem kluk co se vždycky jenom bál.

Tak už dost, co bylo dneska dávno není.
Tak už dost, už nechci vzadu stát.
Tak už dost, ty co se v partě v muže změní.
Tak už dost, ať se sami zkusej rvát.

Hej! Mám už dost těch siláků co v davu křičí.
Hej! Mám už dost, když kámen ze tmy přiletí.
Hej! Mám už dost, když bezbrannýho mlátěj tyčí.
Hej! Mám už dost, když cizí víra zabíjí.

S tváří kamennou na kraji skály stojím a vím, že skočím.
S duší bolavou jako pták se proletím.

Vím, že za branou na nebi čeká na mě konečně klid.
Jednou za život snad nebudu mít strach.

Vím, můj volnej pád nezastavěj, teď jsem král.
V rukou křídla mám, hrdost svou na vteřin pár.

Za temných nocí měsícem tvář ozářená.
Sedí muž s kápí postava osamocená.
Sedí a kouří, na pozdrav neodpovídá.
Očima hledí na stopy krve na rukách.

Pro krádež na panským oprátku na krk musí dát.
To když pán zavelí, vždyť on je pouze jeho kat.
Ten pohled ho zabíjí, strach v očích a smutná beznaděj.

To když pán zavelí, tak skončí film co neměl děj.
Můj život je plnej šibenic, pár vteřin, farář a jinak nic.
Zpocený dlaně, modlitby rodičů,
ať je to rychlý, ať to nebolí....

Nikdo z Vás neví, jaký je žít se svědomím,
když umírá katovou rukou nevinný.
Snad Bůh mu odpustí, vždyť je to jeho poslání.
Snad Bůh mu odpustí, že vlastní dítě popraví.

Sedni si a pojď,
chtěl bych Ti dneska něco říct.
Už jsi velkej kluk
a těch pár vět mých pochopíš.

Víš já to štěstí neměl
a dneska mě ty slova chybějí.
Já to štěstí neměl,
mně to táta hochu nestihl říci.

Že jsi pro mě vším,
i když nejsi inženýr.
Že nejsi doktor práv,
budu za Tebou vždycky stát.

A když zůstaneš sám
a na brýle Ti někdo šláp,
tak se domů vrať
mám Tě rád a budu zas při Tobě stát.

Chci abys to věděl
jsi můj syn.
Chci abys to věděl
mě to táta nestihl říct.

Albert je dobrej kluk - má velký pádlo největší z kapely.
Albert je dobrej kluk a má to rád.
Albert je dobrej kluk - má vlastní kánoj schovanou u tety.
Albert je dobrej kluk a má to rád, má to rád.

Albert je těžká třída a má to rád.
Nebojí se ani čerta a má to rád.
Einstain byl taky Berta a má to rád - říkal to Pavel Čech.
Albert je dobrej kluk. Má doma sáně, vlastní kolo s berany.

Albert je dobrej kluk a má to rád.
Albert je dobrej kluk - pracuje v depu a umí spravit vagóny.
Albert je dobrej kluk a má to rád.
Albert je dobrej kluk - z každýho auta umí dělat Dacii.
Albert je dobrej kluk a má to rád.
Albert je dobrej kluk - dokáže zpívat lehce po dvou promilích.
Albert je dobrej kluk a má to rád.

Krajinou táhnou, když zima začíná
a s tváří vážnou každý z nich usíná.
Zima, hlad a bída, s únavou se střídá strach.
Jak smečka vlčí jen zuby vycení,
když vraždí mlčí a v troskách spálených
zbyl jen děs a hrůza, teď tu zpitá lůza spí.
A nad tou zkázou vznáší se křik ptáků, dým a sténání.

Švédové táhnou.

Noc tiše končí, blíží se bílý den.
Hasne svit loučí a končí každý sen.
Nezbyl nikdo, živý, koně dupou v krvi žen.
Pak náhle z přítmí šípy se zakusují do žoldáckých těl.

Švédové táhnou.

Žoldáci leží zpití a bezbranní.
Přežijou ztěží, umíraj ve spaní.
Jen pár mužů stačí.Mezi švédy kráčí smrt.
Někdy se stává, že bitvu nelítostnou slabší vyhrává.

Švédové táhnou.

Výkřiky, výstřely pod palbou je to všechno jiný,
v zákopech kluci co o válce nic nevěděli.
Hrdinou můžeš se stát. Když za nás půjdeš se rvát!

Bůh má jednu tvář, tak proč nás nevidí
a nechává nás zemřít mladý a nevinný.

Politik ze svý vily posílá pozdrav na chvíli.
To je smůla, že zrovna Tebe dneska, mladej, zabili.
A kdo teď půjde to říct mámě Tvý, proč nepíšeš víc?

Bůh má jednu tvář....

Nad hrobem se sejdou chlapy s bolestí falešnou,
sehnou se, přilepí na rakev kříž válečný.
Takhle to není! Já se hrozně bál, když jsem umíral.
Strašně to bolí, když vidím Vás tu stát.

Jdem spolu a padá sníh a Ty jenom mlčíš,
proč nechceš nic říct.
Chtěl bych Tě sevřít a v dlaních hřát,
tak jako tenkrát, mám Tě rád.

Já vím, že vedle jsem šláp,
pro pár vlhkejch nocí, kdy jsem Ti lhal.
Kdy Tvoje slzy ukryl polštář
a já jako slepej šel k jiný spát.

Teď vím a chci to vrátit
a jenom Tě prosím o druhou šanci.
Nenech mě stát u zavřenejch dveří,
vím, že to bolí, mě bolí to víc.

Já rozšláp pro co jsem žil.
Pro doteky prsou, pro vlhkej klín.
Teď mě to mrzí, král z koně spad
a teď se tu plazím jako pěšák.

Teď vím...

Dneska v noci probudil mě zvláštní velkej chlap.
Postavil se u postele černej trumpeťák.
Rozepnul sako ta na trumpetu svý songy hrál.
Když dohrál posadil se těsně vedle mě,
podal mi ruku, řekl jenom těší mě.

Prej že je Armstrong a rád by na kytaru hrál.
Když dohrál slzel, jako by věděl,
že má poslední šanci celou noc tančit a hrát.
Já celej život jenom na trumpetu hrál,
bavil jsem lidi, svý srdce jsem jim dal.
Na jeho tváři se lehkej úsměv objevil.
Když dohrál slzel...

Díky Bohu, že při mě stál,
Díky Bohu, že sílu mi dá.
Díky Bohu, že jsem mohl naposledy svoji ruku nechat hrát.
Odložil kytaru a řekl jenom dík, bylo to fajn, ale už budu muset jít.
Utřel si slzy a lehkým krokem odešel. Když dohrál slzel...

Prázdnej bejvák, lahve na podlaze a ty jseš sám.
Ležíš na zemi, ruce samej vpich, už nemůžeš dál.
Klečím u Tebe, hlavu Ti podpírám, teď to nevzdávej.
Dopis pro mámu psanej po flámu v koutě zmačkanej.

Óóó neumírej.

Doktore nelži mi, nic není ztracený,hlavu nezakrejvej.
Doktore neblázni, asi to nechápeš, že jsme bráchové.
Jak to mám doma říct, že jsem to nezvládnul, teď už to nevrátím.
Jak to mám doma říct, že bráška v náručí už nedejchá.

Ta bitka s politajtem pár let mě stála.
Můj svět byl malá cela a hlídacích psů stín.
Když vrazil do dveří a zakřičel lehnout,
udělal jsem co jsem musel to se rozumí.

Teď se tu v krvi válí a mě to trápí,
chtěl jsem mu všechno říct, na nohy postavit.
Ty oči studený jsou, až v duši mrazí,
jak oči lidí, kterým jsem ublížil.

Nejde nic dávat, nejde nic brát,
nejde nic vrátit, nejde se smát.

Jen černý vrány tiše krouží,
kde není soucit tam hladoví psi.
Ledový oči strážců mě vyprovází na cestu,
která začátek má i svůj cíl.
A zvláštní pocit klidu ve mně jenom sílí,
i když mě kolem hlavy provaz otočí.

Teď tu stojím u dveří a čekám na tu chvíli,
až tlustej hlídač klíčem v zámku otočí.
Dívám se na oblohu, jak slunce září,
ten pohled vychutnám si, než pláč ho zamlží.

Nejde nic dávat, nejde nic brát...

Dělám tu hrobníka už pětadvacet let,
takže jestli mě chceš nasrat,
tak to ses teda splet,
leží tady bílý, černý
vedle sebe tlustý, tenký a ty mě tvrdíš,
že to všechno řídíš, kdo by to řek.

Přijdeš si jen tak zrovna, když kopu hrob.
Naleješ mi panáka, prej abych ho tam kop.
Hřbitov to je místo klidu, všichni mají stejnou víru
a ty mě tvrdíš, že to všechno řídíš, že jsi tu šéf.

Tak sedej a vyklop co jsi vlastně zač,
proč jsi dneska přišel a nač tu kosu máš.
Vyprávíš mi o životě, o tom co tě tlačí v botě,
ty že jsi smrt, to mě teda podrž, co tady chceš.

Hrobníku přišla tvá chvíle, tak dopij a půjdeš se mnou.
Nemohl jsi přece tušit, pro koho tu kopeš hrob.
Že do kostela nechodím a včera rozlámal jsem kříž,
že uhodil jsem faráře a ožral jsem se na faře,
tak proto, proto mě chceš.

Že postarám se o všechny na jejich cestě poslední,
když nikoho už nemají, že jim svíčky občas zapálím,
tak za to, za to mě chceš - proč.
Tak neblázni, řekni, že jsi mě nemohl najít,
je tu spousta jinejch. Pojď se radši napít.

Hrobníku přišla tvá chvíle...

Úsměvy ve tvářích a všichni vlasy černý,
oči se rozzáří, teď jsou i holky věrný.
Když spustí muzika a začne od čardáše,
Eržika Pepíka zvedne od mariáše.

Sukně se roztočí, už slyšíš kastaněty,
pohledy do očí od svatý Mariety.
Uzený na stole a láhev slivovice,
budeme tancovat než přijde Polednice.

Měli jsme hodnoty, měli jsme ideály,
za to my nemůžeme, že jste nám všechno vzali.
Zbylo nám uzený a trocha chlastu k tomu,
dvě oči skleněný k ránu, když jdeme domů.

Není kam pospíchat, smrt si nás najde všude,
není proč přemítat co tady po nás zbude,
když se svět nezmění budeme alespoň zpívat,
sežerem uzený a holky budem střídat.